Jak na sněžnice

čtvrtek 9. prosinec 2010 13:10

Vrcholovka
Roman eN

Každý začátek je těžký, říká se a bylo by omylem si myslet, že opak je pravdou, když jde o chůzi ve sněžnicích. O tom, že to není až tak jednoduché, jsem se přesvědčil na začátku této zimy na vlastní kůži.

Mám manželku z Čech a žijíc oba v Ostravě, dostaneme se za jejími bližními párkrát do roka. Jeden takový výjezd byl plánován i na předchozí víkend, ale na poslední chvíli z toho sešlo. Takže sedím v pátek v práci a přemýšlím, co podnikneme v sobotu. Sněhu je hafo, v sobotu má být krásně, ale běžky momentálně nemám. Co s tím? Ani nevím, jak jsem si vzpomněl na mou dávnou touhu vyzkoušet si sněžnice, ale rozhodl jsem se do toho jít. Obvolal jsem své blízké outdoorové kamarády, ale nikomu se to nehodilo (nebo nezdálo). Nevadí, mé přesvědčení bylo natolik silné, že jsem se rozhodl, že do toho půjdu klidně sám. S manželkou jsem pro tuto kratochvíli počítat nemohl, těmto radovánkám prostě není nakloněna. Aspoň, že mi mou aktivitu nezakázala.

Obvolal jsem outdoorové prodejny v Ostravě a do jedné z nich pak v pátek odpoledne zašel. Nebyl jsem zrovna typický horalský typ – na sobě vycházkový kabát italského střihu, na krku čtyřicítka. To dvojice mladíků, která si ve stejný okamžik půjčovala sněžnice rovnou čtyři zapadala do představ prodejců určitě lépe. Ale sněžnice jsem měl, zaplatil zálohu i výpůjčné a jel zvesela domů s tím, že si v sobotu užiju.

Nejsem troškař a tak jsem se nespokojil s brouzdáním se sněhem někde za sídlištěm, ale vyrazil jsem rovnou do Beskyd. Mým plánem byl kopec Velký Javorník nad Frenštátem o výšce přes 900 m. Cestu dobře znám, myslel jsem si, takže to bude dobrý zkušební kámen. Nepochyboval jsem, že to zvládnu, ale přece jenom jsem si na netu zjistil číslo horské služby a uložil si ho do mobilu.

Bylo už deset dopoledne a slunce zběsile svítilo, když jsem se dostal na východisko výstupu, k hotelu za sídlištěm na konci Frenštátu. Tady jsem se rozhodl nasadit si sněžnice. Nasucho v bytě to celkem šlo, naostro ve sněhu to bylo horší. Když se mi to konečně podařilo a vyrazil jsem v hlubokém sněhu, byl jsem nepříjemně překvapen hned třemi věcmi: 1. navzdory sněžnicím jsem se nepříjemně bořil, 2. u obou nohou se mi neustále vyzouvaly paty z „vázání“, 3. nemohl jsem najít lávku přes řeku, o které jsem byl přesvědčen, že tam ještě na jaře byla. Problém číslo dvě jsem záhy napravil těsnějším nastavením „vázání“, problém číslo jedna pak chůzí v již existující stopě. Jen tu lávku jsem nemohl najít. Vydal jsem se podél břehu napřed po směru toku, ale nic. Až při cestě zpět nahoru jsem potkal dvojici dobrých žen, která mi sdělila, že lávka je o nějakých 100 metrů výše proti proudu. A tak jsem se konečně, asi tři čtvrtě hodiny po prvním nasazení sněžnic, dostal přes řeku na druhý břeh.

Tím ovšem moje trápení neskončilo. Chůze se sněžnicemi mi činila nemalé problémy. Jak jsem již uvedl, poměrně dost jsem se bořil, což měl zřejmě na svědomí čerstvý prachový sníh. Mimo stopu se mi tedy jít nechtělo. Když jsem však šel v lidskou botou vyšlapané stopě, nebyl to taky žádný med. Stopa byla úzká a byl pro mě problém klást nohy tak, abych pokud možno „prošel“. Navíc sněžnice, ač z plastu, něco váží. A tak jsem měl hned na prvním kopečku, na Horečkách, poměrně dost.

Následoval asi dvoukilometrový úsek s relativně mírným stoupáním po upravených cestách. Tady se mi šlapalo líp, snad jen ty sněžnice nemusely vydávat nepříjemně vrzající zvuk, kterým jsem na sebe každého upozornil. Na louce pod hlavním kopcem jsem si dal něco zmrzlé čokolády, kterou jsem roztavil tím, že jsem ji v ústech zalil teplým čajem z termosky. A vydal se do příkrého kopce, před sebou tlačíc dvojici otců s několika dětmi.

To, že děti šly tak pomalu, mi nevadilo, aspoň jsem si za nimi mohl oddychnout. Stoupání bylo hodně nepříjemné. Sotva mě však otcové s dětmi pustili před sebe, musel jsem chtě nechtě zrychlit tempo a snad následkem toho se mi sněžnice z pravé boty sesmekla a na patě pohorky mi zůstala viset patička „vázání“. Co teď? V první chvíli jsem se lekl, že jsem vázání rozbil, ale nebylo tomu tak. Pouze se mi vázání záhadným způsobem sesmeklo. Pokoušel jsem se závadu narychlo opravit, ale nemaje nářadí ani klidu domova, jsem to na místě nezvládl. A tak jsem milé sněžnice sbalil, uložil do batohu a kopec vylezl klasicky v botách. Bral jsem to jako svým způsobem vysvobození. Šlo se mi líp, i když nahoře jsem byl vyšťavený dost.

Odměnou mi byly krásné výhledy, kvasnicové pivo a klobáska ve vrcholové chatě. Stejnou cestou jsem se pak dostal zpět do Frenštátu a na sněžnice už jsem si skoro ani nevzpomněl. Na druhý den jsem je pak opravil – šlo o banální věc. A já jsem si mohl znovu uvědomit, že různé technické pomůcky a vynálezy nejsou všespasitelné. Sebelepší sněžnice nás neuchrání před bořením se, sebelepší kolo nás nezbaví nutnosti šlapat, sebelepší pohorky nás k cíli samy nedonesou. A i kdyby to šlo, ruku na srdce – bylo by to to, po čem jsme toužili?

Roman Nedbal

NULI - NulíčkováObdivuji Vás,10:4011.12.2010 10:40:46
Jarka JarvisSněžnice jsou pro masochisty,20:059.12.2010 20:05:49
SlavíčekPřechodníky16:479.12.2010 16:47:19

Počet příspěvků: 3, poslední 11.12.2010 10:40:46 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Roman Nedbal

Roman Nedbal

Chci psát o tom, co mě ťukne do čela a o čem si myslím, že stojí za to přemýšlet.

Osoba konzervativní a životem různě poznamenaná, která i přes vědomí někoho vyššího nad námi je stále nespokojena se světem vezdejším.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy