Odpouštění a dospělost

čtvrtek 10. březen 2011 13:10

Malé zamyšlení nad několika slovy, která jsem nedávno zaslechl. Je odpouštění dospělé?

Možná, že už jste zaregistrovali z mých fotoblogů, že v posledních měsících se pokouším zhubnout, shodit pár kilo, abych měl zase optimální váhu. Za tím účelem chodím do takového malého fitka v centru Ostravy, kde je několik moderních mučících nástrojů, jako rotoped, běžící pás, veslovací stroj apod. Zašel jsem tam i toto pondělí.

V miniaturní tělocvičně se v době mého příchodu nalézaly dvě ženy. Hlasitě se spolu bavily o svém soukromí, zjevně dobré známé či přítelkyně. Cvičící z nich, žena středního věku, byla poněkud při těle. Dohlížející, cvičitelka, byla štíhlá a možná mladší, nebo jí mladistvý vzhled dodávala správná životospráva. Vyskočil jsem na orbit a začal šlapat. Ženy si mě nevšímaly a dál si vedly svou. Ani já se nesnažil poslouchat, o čem se baví. Z jejich rozhovoru ke mně však dolétlo to, co řekla ta cvičící z nich. O nějaké jiné ženě pronesla zhruba toto: „ ... tak do třicítky (svého věku – pozn. RN) bych jí to odpustila. Ale teď už ne, teď už jsem jinde. Už jsem dospěla ...“

Paní má zjevně názor, že pokud člověk dospěje, nemá mít slitování. Má zapomenout na odpouštění. Odpouštění je v její mysli zjevně slabost, pošetilost mládí, mladistvý omyl, hloupost a zbytečnost. Teď, když jsme už dospělí, měli bychom se oprostit od podobných nesmyslů a držet si svůj směr a klid. Nikdo nám přece nic nedaruje, proč bychom měli tedy něco darovat my? Vždyť odpuštění přece znamená, že se vzdávám svého práva na odvetu vůči tomu, kdo se proti nám tak hnusně zachoval...

Ne, nechci jen kritizovat názory nějaké paní, kterou ani neznám a o které nic nevím, Vím, že odpouštět není snadné. Sám jsem si prošel několikrát trnitou cestou, která vede od bolesti, kterou nám způsobil někdo jiný, přes vztek a nenávist, touhu po spravedlnosti, zadostiučinění až po poznání, že hněv v mém srdci mě stále stravuje a každou vzpomínkou na dotyčnou osobu se zášť prohlubuje. V takových chvílích je odpuštění vlastně vysvobozením – pro nás samotné.

Potřebujeme odpuštění – bez něj bychom se životem ploužili jako bídáci, propalováni očima a křižováni ústy těch, vůči nimž jsme se provinili. Potřebujeme odpouštět – nebo se z nás stanou ubožáci, kteří při jakékoli připomínce námi nenáviděného člověka začnou proklínat či strojit zlo.

Vím, že odpuštění je biblické téma a jako věřící bych jím mohl donekonečna argumentovat, ale myslím, že stačí jen jeden biblický verš: Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. (Lukášovo evangelium 6,37). Věřím, že mi bylo odpuštěno samotným Bohem a že já mám nyní svobodu odpouštět svým bližním.

Na principu odpuštění stojí celá lidská společnost. Nevěříte? Jaký by byl vztah rodičů a dětí bez odpouštění, jaký by byl vztah manželů, jaký by byl vztah sousedů, jaký by byl vztah sousedních zemí? Bez odpouštění bychom byli v permanentní válce s lidmi, se kterými máme co dočinění. Život na Zemi by byl peklem. Namítnete, že mnohde život na Zemi peklem je. Souhlasím. A druhým dechem dodávám, že za tím stojí s největší pravděpodobností neodpuštění. Neodpuštění manželovi/manželce, neodpuštění Němcům/Čechům, neodpuštění Srbům/Chorvatům – dosaďte si, co libo. Život, kdy každý každému odpustí, by byl fajn. Život, ve kterém odpuštění není, je peklem.

Nemyslím si, že odpuštění značí, že si už nikdy na křivdu svého bližního nevzpomenu, či že se stanu obětním beránkem pro okolní svět. Znamená to jen, že zaklapnu kudlu, která se mi otvírá v kapse, kdykoli svého protivníka spatřím a vzdám se rány, na kterou mám podle svého přesvědčení nárok. A vzpomenu si na to, že jsem nebyl až tak docela v právu, když jsem se posledně tak pohádal o prkotinu se Slávkem. A že proti mě Slávek nic nepodnikl. Platí totiž ještě jedna biblická pravda: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem.“ (Janovo evangelium 8,7).

Ba ne, milá paní, opak je pravdou. Ten, kdo se nenaučí odpouštět, ten nikdy nedospěje.

Roman Nedbal

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Roman Nedbal

Roman Nedbal

Chci psát o tom, co mě ťukne do čela a o čem si myslím, že stojí za to přemýšlet.

Osoba konzervativní a životem různě poznamenaná, která i přes vědomí někoho vyššího nad námi je stále nespokojena se světem vezdejším.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy