Moje jízda sockou

pátek 16. prosinec 2011 09:49

Někdy před 40 lety skvěle popsali pánové Šimek a Grossmann humornou formou cestování prostředky MHD v povídce „Moje jízda tramvají“. Nechtěl bych jim fušovat do řemesla, a tak se pokusím prezentovat své skutečné osobní zkušenosti.

Ostraváci rádi sami sebe nazývají „lidem razovitym“. Je to pravda, já který jsem z pohledu starousedlíků tzv. náplava, to mohu potvrdit. Ostraváci jsou lidé méně uhlazení, poněkud více drsní, tak trochu burani. Na druhou stranu si troufám tvrdit, že jsou o něco přímější, rovnější a srdečnější než obyvatelé jiných velkých měst v republice (snad jen v Plzni jsem potkal taky takové). A celý výkvět takovéto „ostravské společnosti“ je možno potkat v městské hromadné dopravě, nazývané naší mládeží „socka“.

Sockou, tedy dopravou pro méně majetné, kteří si nemohou dovolit pro běžné dojíždění po městě vlastní automobil, jezdím z důvodů částečně finančních a částečně tak trochu ekologických, už více než desítku let. Zažil jsem v drtivé většině jízdu bezproblémovou a na čas, někdy se naopak spoj neobtěžoval bez vysvětlení přijet vůbec. Řidiči mě někdy štvali „zbytečným“ brzděním před každým chodcem, většinou však s nimi nebyl problém. Problém byl většinou, jak asi tušíte, se spolucestujícími.

Několikrát jsem v MHD narazil. Snad proto, že jsem vyrůstal na venkově a byl vychován v uctivosti k druhým. Snad u vědomí toho, že co nechci, aby jiný dělal mně, nebudu já dělat jiným. Snad proto, že jsem od druhých čekal, že se budou chovat „správně“, podle pravidel slušné společnosti. Prostě, přemýšlel jsem naivně a v dnešní době skoro nebezpečně. Takže, když jsem se několikrát někoho zastal či naopak někoho napomínal, odnesl jsem to v prvé řadě sám. Kdysi jsem okřikl dva mírně opilé mladíky, kteří si v tramvaji zapálili. Výsledkem bylo, že když přišel do vozu revizor, obviňovali oni mě, že jsem v tramvaji kouřil já. Revizor jim naštěstí nevěnoval pozornost. Jindy mi jistý „bodrý ostravský vazoun“ vyhrožoval smrtí (vedle obligátního a typicky ostravského – POJĎ VEN! a TY BUZERANTE! také originality typu ROZKOPU TĚ!), když jsem se ohradil proti tomu, že se na mě na sedadle nevybíravě mačká. Jednou jsem se pokusil zastat dvou rodin s kočárky proti chování jisté romské rodiny také s kočárkem ve velkém kloubovém autobusu. Rozvzteklený Rom, hlava rodiny, div nevyletěl z kůže a mým štěstím bylo, že zrovna musel vystoupit. Samo sebou, že zbývající dvě rodiny se chovaly, jako by se jich to vůbec netýkalo.

Samozřejmě, že jsem se dokázal poučit a již pro jistotu nenabízím mladším ženám svoje místo k sezení, abych nebyl vzápětí obviněn z harašení. Ani se už nepokouším umravňovat teenagery, kteří si pletou tramvaj či autobus s lunaparkem a nahlas předvádějí prostřednictvím svých přehrávačů ostatním, jaké stupidity jsou ještě schopni poslouchat lidé. Ani na bezdomovce si netroufnu, jakkoli je mi odporný zápach, který se táhne z jejich nemytých těl a jakkoli si jsem vědom toho, že já na rozdíl od těchto individuí poctivě za jízdu platím. Přesto se mi zdá, že někdy podobné okamžiky přímo přitahuju.

Minulý týden jsem jel tramvají do centra Ostravy a pár zastávek před cílem jsem ucítil typický zápach zanedbaného člověka. Mrkl jsem se nenápadně za sebe a skutečně – za mnou seděl jeden takový týpek. Přemýšlel jsem, jestli se zapřít a vydržet to, nebo ne. Nakonec jsem si vzpomněl na kamarádku, která říká, že v takových případech opouští tramvaj a tak jsem se zvedl a přemístil své pozadí o dobrých pár sedadel dál. Ať si chlap myslí, co chce. Ve městě jsem si zařídil, co bylo třeba a nasedl do tramvaje, mířící k nám, na periferii. A co čert nechtěl, na jednom samostatném sedadle seděl další nemytý a zanedbaný chlap. Já si sedl na volné sedadlo k oknu, vzhledem k tomu chlápkovi přes uličku. A napadalo mě, jestli náhodou nebudou nějaké potíže. Musím podotknout, že jsem byl relativně slušně oblečen, v kvalitním kabátu. A samozřejmě, jako bych to přitáhnul. Chlap se najednou zvednul, přešel uličku a zvolna si sedal na volné sedadlo ke mně. Neudržel jsem se a hlasitě na něj volal: „To snad nemyslíte vážně! Okamžitě si odsedněte!“ On však na mě nereagoval a dosedl si. Já nadále protestoval, že si nepřeji, aby vedle mě seděl. On místo toho polohlasem požádal o dvě koruny. Já nahlas řekl, že mu nic nedám a  ať odejde. A když se tak nestalo, tak jsem se prostě přes něho prodral ven a zamířil jsem přes celou tramvaj až daleko dopředu.

A teď nevím. Jsem povinen snášet chování a obtěžování takovýchto „nepřizpůsobených“ občanů a tolerovat jejich výstřelky? Je problém ve mně a mé úzkostlivosti či snad přecitlivělosti? Měl bych se obrnit před každou cestou „sockou“ trpělivostí? Či si snad pořídit auto? Nebo je to hlubší společenský problém a trápí víc lidí, než jen mě? Jak byste se zachovali, Vy čtenáři tohoto blogu, při přisednutí si nějakého bezdomovce? Také byste utekli? Těším se na diskusi.

Roman Nedbal

TomasOstravak13:0118.1.2012 13:01:50
fslimZápach je to poslední, co mi vadí...15:4016.12.2011 15:40:18
NaďaJá se snažím10:0816.12.2011 10:08:52

Počet příspěvků: 3, poslední 18.1.2012 13:01:50 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Roman Nedbal

Roman Nedbal

Chci psát o tom, co mě ťukne do čela a o čem si myslím, že stojí za to přemýšlet.

Osoba konzervativní a životem různě poznamenaná, která i přes vědomí někoho vyššího nad námi je stále nespokojena se světem vezdejším.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy