Štreka krušnohorská - 2. den

středa 5. září 2012 19:50

Druhý den přejezdu Krušných hor - neděle 19. srpna a trasa Bublava - Boží Dar - Klínovec - Měděnec - Hora Svaté Kateřiny.

Neděle, kterou jsem měl za sobotu (skutečný pátek byl zase předtím pro mě sobotou) se uvedla šmolkově modrou oblohou. Den jako vymalovaný. Když se po osmé konečně probudil i Mirek, mohli jsme vyrazit na snídani. Zde však mé plány dostaly první trhliny. Odjezd jsem plánoval na devátou. Snídaně byla připravena na půl deváté a než jsme zbodli salámový talířek, 2 šálky čaje a domácí borůvkový koláč, byla devátá dávno pryč. Nakonec jsme byli rádi, když jsme vyrazili v 9:40. Mirek se rozloučil potřepáním rukou se sympatickou majitelkou tak v našem věku (nebo možná trochu mladší) a pokračovali jsme ve štrece krušnohorské. Čekal nás nejtěžší den, stokilometrový úsek z Bublavy přes Klínovec do Hory Svaté Kateřiny.

2-01.JPG

Obecní úřad Bublava

Hned kousek za hotelem jsme narazili na ruiny akvaparku, který zde byl za finanční účasti státu rozestavěn a zůstal z několika důvodů (nejspíš tunelu) nedokončen. Poté následoval prudký sjezd až k ceduli obce Stříbrná, do které jsme se však už nedostali, neboť jsme zabočili vlevo směrem na osadu Nancy. Tento pro Krušné hory podivný název neznamená město ve východní Francii (i když prý na původ jména osady ukazuje) ani anglické ženské jméno. Je to prostě bývalá obec, pojmenovaná podle stejnojmenného zámečku a dnes také kemp. A my jsme odtud usilovně stoupali lesem až pod Vysoký vrch do výšky přes 900 metrů. Mirek, coby zdatný vrchař vepředu, já coby bačkora měl čtyři pauzy pro vydýchání. Po stoupání jsme vyjeli z lesa a ocitli se na náhorním rašeliništi, kudy tekl slaťový potůček a kde stálo pár domků vesnice Rolava. Bývalé vesnice, takové, kde už se ani neoplatí instalovat ceduli s označením obce. Časem jsme na takových narazili víc.

 2-02.JPG

ruiny akvaparku v Bublavě

2-03.JPG

pomník bývalé osadě Nancy

2-04.JPG

pozůstatky obce Rolava

Za Rolavou následoval další kopec a to už jsme vjeli do další náhorní osady – Jelení – a taky do okresu Karlovy Vary. V Jelení je nějaká hospůdka a taky podivná parcela s mnoha namořenými a opracovanými kůly stromů ve stylu samorostů. Věru divná záliba. Po příjemném sjezdu následoval prudký výstup, který jsme absolvovali většinou ze sedla, na Hraniční horu a posléze na ještě vyšší Zaječí horu. Nadmořská výška bezmála 1000 metrů a rovná cyklistická „dálnice“. Sjezd do údolí pod Horní Blatnou a vyšlapání nepříjemného kopce – a už jsme na náměstí Svatého Vavřince v bývalém hornickém městě Horní Blatná.

 2-05.JPG

2-06.JPG

Roku 1532 zde bylo na příkaz saského vévody Jana Fridricha založeno horní město při ložiscích železné a cínové rudy a bylo osídleno horníky pocházejícími převážně ze Schneebergu. Roku 1547 se Horní Blatná stala součástí Čech a o rok později se stala královským horním městem. Koncem 16. století zde žilo kolem 2000 obyvatel. Za třicetileté války bylo město postiženo emigrací protestantských horníků, kteří na saské straně hranic naproti nedalekým Potůčkům založili nové horní město Johanngeorgenstadt. Později počet obyvatel znovu stoupl ke dvěma tisícům. V roce 1930 ve městě žilo celkem 2341 obyvatel (z toho 2228 Němců). Po druhé světové válce byla německá většina obyvatel odsunuta, město se podařilo částečně dosídlit (v roce 1950 zde žilo 1098 obyvatel), poté však počet obyvatel klesal, takže v roce 1991 v Horní Blatné žilo 367 obyvatel ve 177 domech. Po roce 1990 počet obyvatel díky uvolnění hraničního režimu (a díky tržištím při německé hranici) opět stoupá. Od 23. ledna 2007 byl obci vrácen status města a nyní zde žije necelých 900 obyvatel.

 2-07.JPG

Horní Blatná

Jelikož jsme vystartovali dost pozdě a první kopce nám daly zabrat víc, než jsme předpokládali, dorazili jsme do Horní Blatné kolem dvanácti, s jednou a půl hodinovým zpožděním. Točenou kofolu na zahrádce hotelu Modrá hvězda jsme však neopomenuli. Byla více než potřeba. Před námi byl totiž zabijácký výšlap do Blatenského vrchu. Převýšení 120 metrů na necelý kilometr a půl. Měl jsem co dělat. Zato poté následovala příjemná cesta mírně z kopce přes bývalou obec Ryžovna a osadu Myslivny, za kterou již byly vidět na obzoru dva nejvýraznější a nejvyšší vrcholy Krušných hor – český Keilberg a německý Fichtelberg. Že vám jméno Keilberg nic neříká? Čtěte dále, třeba se dozvíte, co je to zač.

 2-08.JPG

z Blatenského vrchu k Horní Blatné

2-09.JPG

Projeli jsme územím Božídarského rašeliniště a dorazili do města na úpatí nejvyššího krušnohorského vrcholu. Boží Dar (německy Gottesgab) je nejvýše položené město v České republice (1028 m n. m.). Leží na hranicích se Spolkovou republikou Německo, v sedle mezi nejvyšší horou Krušných hor a Božídarským Špičákem (1115 m n. m.). Asi tři kilometry severovýchodně od obce leží nejvyšší hora spolkové země Sasko Fichtelberg (1214 m). Od 10. října 2006 byl obci vrácen status města. Podle počtu obyvatel je Boží Dar třetím nejmenším městem v Česku (182 obyvatel). Kromě toho na Božím Daru žije běžec na lyžích, trojnásobný olympijský medailista Lukáš Bauer. To už stojí za to, aby se tady člověk zastavil, ne?

 2-10.JPG

Boží Dar

My měli však málo času, a tak jsme jen na náměstíčku, které svou atmosférou připomínalo německy mluvící alpské obce, popili u kašny vodu z vlastních zdrojů. V obci zcela zaměřené na německé klienty bychom se asi nedoplatili. A znovu do sedla. Bohužel jen na chvíli, protože cyklostezka nás nepochopitelně vyvedla na nějakou kamenitou polní cestu, prudce stoupající ke státní hranici. Pro terén zcela nevhodný pro naše kola jsme museli už podruhé potupně naše bicykly tlačit. Od budovy celnice (která už nemá v Schengenu opodstatnění) jsme se vydali po silnici kousek do vnitrozemí, dali přednost na kruhovém objezdu exhibujícím čtyřkolkám a vydali se po silnici směřující prudce do vrchu ke čtyřem větrným elektrárnám.

 2-11.JPG

Ačkoli vrchol Klínovce (neboli Keilbergu – vidíte, jak se vyplatilo číst dál!) leží v okrese Karlovy Vary, příjezdová cesta téměř kopíruje státní hranici a kousek severovýchodně od vrcholu už prochází hranice kraje ústeckého. Paradoxně je tak nejvyšším bodem ústeckého kraje svah hory Klínovec. O tom jsem ale při stoupání na vrchol nepřemýšlet. Přemýšlel jsem o tom, co budu dělat, až budu mít ten zatracený vrchol za sebou. Nakonec to nebylo ani tak hrozné. Ten den mi ještě bylo dáno poznat horší chvilky.

 2-12.JPG

Klínovec dnes

Na vrchol Klínovce (1244 m n.m.) jsme přibyli ve 14 hodin. Bylo krásné slunečné počasí, teplota musela atakovat třicítku. Kousek pod vrcholkem byl bufet, my však museli nejprve dojet na špičku kopce. Samotnou přítomností lidského faktoru na údajně třetí nejprominentnější české hoře jsme byli značně zklamáni. Stavební firma intenzívně bourající vysloužilou rozhlednu. Masa dřevěných barabizen, dříve sloužících snad turistům, dnes bez užitku hyzdících vrchol hory (snad jde o bývalý hotel?). Osamoceně stojící telekomunikační věž, ke které se v zimě z bezpečnostních důvodů (pád ledu) nedá přiblížit. Nějaká nová lanovka od severovýchodu. V zimě se tu asi dá lyžovat. Jinak nic. Značně zklamáni jsme se vrátili k bufetu pod vrcholem (honosil se ovšem označením restaurant), kde jsme se mohli alespoň najíst a napít. Oba jsme zvolili k jídlu klobásu (na něco většího nebylo ani pomyšlení) a já si dal na rozdíl od „kofolového“ Mirka točenou plzeň. Hned vedle usedla parta vysokoškoláků, kterým se zkouškové taky už krátí. A my nemáme ve tři odpoledne ještě ani polovinu cesty za sebou!

 2-13.JPG

Fichtelberg a Oberwiesenthal

Hned po napojení na hlavní cestu od Božího Daru na Měděnec se ocitáme v okresu Chomutov a sjíždíme z krásně prudkého kopce po kvalitní cestě, což je sen všech cyklistů. Vlevo se nám otevře parádní výhled na Fichtelberg a pod ním ležící lázně Oberwiesenthal. Při sjezdu dosahujeme rychlosti přes 55 km/hod. a to ještě zastavuji a fotím. Dojedeme až k čtyřhvězdičkovému hotelu Nástup, s krásným výhledem na Loučnou a směrem do Němec. Kam oko dohlédne, tam se tyčí větrníky. Je jich tady v Krušnohoří neúrekom.

 2-14.jpg

Silnice II. třídy pokračuje krásným úsekem s občasným stoupáním, ale hlavně klesáním po vrcholových partiích Krušných hor. Projedeme vesničku Horní Halže s perfektním výhledem do Podkrušnohoří a před námi se objeví charakteristická kaplička na vrcholu. Je to samozřejmě vrch Mědník (910 m n.m.), na něm se vyskytující kaple Neposkvrněného početí Panny Marie z roku 1674 a pod ní ležící vesnice (dříve město) Měděnec.

 2-15.JPG

vrch Mědník

Historie města Měděnec je už téměř 1000 let spjata s dolováním převážně železné a stříbronosné měděné rudy v okolí i přímo na samotném Mědníku. První doložené zprávy o této činnosti pocházejí z roku 1449. V roce 1520 obdrželo městečko Měděnec právo svobodného výkupu stříbra. Těžba v okolí probíhala s přestávkami až do roku 1992 (v blízkém závodě „Václav Řezáč“ podniku „Rudné doly Příbram“). Na svazích Mědníku jsou dodnes patrné pozůstatky středověkého dolování. V roce 1910 byla pro turisty zpřístupněna štola Mariahilf s malachitovým pokryvem stěn. Po první světové válce však už nebyla přístupná. V devadesátých letech 20. století se nadace Garmica provozující nedaleký důl rozhodla zpřístupnit jednu ze štol na jižním úpatí. Se zánikem nadace po třech letech však byly prostory opět uzavřeny. V roce 2006 byly štoly rekonstruované a v květnu roku 2007 byly štoly znovu zpřístupněné veřejnosti. Štoly jsou otevřené od května do října. V noci z 1. na 2. listopadu 1984 vyhořel zdejší Ústav sociální péče, při požáru zahynulo 26 lidí. Tato událost se později stala námětem filmu Requiem pro panenku, na místě budovy stojí dnes malý pomníček.

My jsme napřed od okraje Měděnce vystoupali na sedlo na západní straně Mědníku, ale kromě kapliček a výhledu na bývalý rudný důl jsme nic zajímavého nepozorovali.  Sjeli jsme tedy do obce a tam si v restauraci Mědník vychutnali tu pravou točenou kofolu. Mirek si všiml, že místní teploměr ukazuje 320 C. Ale byl na slunci. Nadechli jsme se a ujížděli dál.

 2-16.JPG

Podkrušnohorská pánev

Následoval mírný sjezd krajinou s lesy i bez lesů a s větrníky i bez větrníků. Na křižovatce u bývalé osady Kotlina jsme se vydali vlevo, jakoby na Vejprty a zleva objeli vodní nádrž Přísečnice, abychom se nakonec dostali na její hráz. Vodní nádrž Přísečnice je přehradní nádrž v nadmořské výšce cca 735 metrů. Má plochu 362 hektarů, průměrná hloubka je okolo 50 metrů. Nejvyšší hloubka je 57,6 metrů. Teď však bylo vidět, že hladina je 1 – 2 m pod dlouhodobým stavem. Nádrž slouží k zásobování měst v podkrušnohorské pánvi pitnou vodou. V zaplavené oblasti stálo staré krušnohorské hornické město Přísečnice, které bylo v letech 1973 až 1974 zbouráno. Stavba 50 metrů vysoké sypané hráze začala v letech 1969 až 1970 a přehrada byla napuštěna v roce 1976. A my se hrozíme Číňanů, kteří vystěhovávají své lidi při stavbě nádrží typu Tři soutěsky. Nehleďme na množství, princip je stejný.

 2-17.jpg

vodní nádrž Přísečnice

Byli jsme asi ve dvou třetinách denní štreky, ale horror teprve začínal. Následoval zabijácký výjezd na pohraniční kopce Jelení horu a Skelný vrch. Asfaltka zde vedla prakticky po státní hranici s Němlandem. Jelikož jsme opět trpěli žízní, vyhlíželi jsme netrpělivě první hospodu. Na mapě byla zaznačena jistá Jilmová, ale na jejím místě byl jen strom s turistickým ukazatelem, obec už dávno existuje. Jen na německé straně byla obhospodařovaná stavení. Naproti nám jelo pár českých turistů – pozdravili jsme se s těmi rovery, toulajícími se zde, na opuštěné vartě tohoto světa.

 2-19.JPG

O pár kilometrů dál jsme se napojili na silnici II. třídy, vedoucí od Hory Svatého Šebestiána do Německa. Doufal jsem, že tam bude fungovat nějaký obchod nebo aspoň benzínka. S tou benzínkou jsem se nezklamal, byla těsně před přechodem a dalo se zde platit i v korunách, i když převážnými zákazníky jsou tu Němci. Koupil jsem si jeden radler od Zlatopramenu a na stojáka ho zkonzumoval. Žízeň byla opravdu silná. Zato o vodě, kterou jsme si načepovali na záchodě, se dle Mirka vyjádřil místní obchodník, že by ji nepil, že je chemicky upravovaná. Mirek ji tedy vylil. Já ji v láhvi ponechal, ale jenom pro případ nejvyšší nouze. Dopadlo to tak, že jsem ji nakonec nepozřel.

 2-20.JPG

Od státní hranice jsme zahnuli doprava a jeli po mírně zvlněné okresce na severovýchod. Proti nám se občas prohnala motorka s místními jezdci. Projeli jsme pohraniční obec Načetín a sjeli do další obce na hranici – Kalek. Obec Kalek je možná středisková, ale je to také něco, čemu se říká konec světa. Žije zde přes 200 obyvatel, při hranici leží ruiny nějakého zemědělského statku, nad obcí se tyčí kostel svatého Václava. V prastarých neudržovaných staveních bez omítky jsou nějaké hospody, z nichž jednu jsem navštívil pro doplnění zásob vody. Podle znaku sovy se snad jmenovala U sovy. Před vchodem si hrající dítě mě pozdravilo bodrým ČAU!, v budově byl zároveň konzum. Vešel jsem do výčepu a snad i pozdravil. Paní s pánem sledovali obrazovku. Přešel jsem k výčepnímu pultu a za mnou tam přišla i ta paní. DOBRÝ DEN! pozdravila mě zřetelně, asi aby dala najevo, že jsem ji nepozdravil a jsem tudíž nevychovanec. Necítil jsem žádnou vinu, a tak jsem na pozdrav odpověděl. Požádal jsem o minerálku do své láhve, protože jsem nechtěl v tak chudém prostředí zneužívat pohostinnosti a chtít vodu zdarma. MÁM TADY MATONKU, řekla ta dobrá žena. DOBŘE, MŮŽE BÝT MATONKA, já na to. BUDE TO MATONKA, řekla ta paní hlasem, se kterým se nediskutuje. Byl jsem rád, že něco dostanu, za 3 dl mattoniho vody jsem zaplatil 10 korun, poděkoval, pozdravil a odešel. Nikdo mi neodpověděl. Cítil jsem se jako nezvaný host, který strčil zobák někam, kam neměl. Kalek je bezesporu vsí v úpadku, ale já se na ty lidi nehněvám. Jejich život jim nezávidím, musí být tady, na vystrkově, nelehký.

 2-21.JPG

život v Kaleku je nelehký

2-22.JPG

kostel svatého Václava v Kaleku

Za Kalekem nás čekal poslední úsek trasy do Hory Svaté Kateřiny. A hned od obce brutální výjezd na horu zvanou Strážce. Převýšení 120 m na první kilometr a půl. Myslel jsem, že zdechnu. Než jsem vystoupal na první kopec, čtyřikrát jsem odpočíval. Mirek se činil vepředu, ale taky prohlásil, že toho má dost. Byli jsme oba hotoví. Následoval bezhlavý sjezd po stále stejné asfaltce do údolí Telčského potoka – zase jsme klesli 110 m. A opět výšlap, tentokrát s převýšením 80 m. Už jsme toho měli po krk. Asfaltka vedla prostě na mapě rovně, ve skutečnosti přes hory a doly, jako když ji narýsuje. Pro nás cyklisty skutečná pohroma. Konečně jsme ale byli u cíle své cesty. Projeli jsme roztaženou obcí Rudolice v Horách, kde nás poutače lákaly na občerstvení, ale my už se těšili na ubytování. Slunce zapadalo, bylo osm pryč a kostelík v Malém Háji byl v protislunci k sežrání.

 2-23.JPG

Následoval padák do údolí Kateřinského potoka, serpentiny lesem a pak níž, až do samotné vsi Hora Svaté Kateřiny, směrem, který spadá do Německa. Ve výšce 630 m nás zastavil rozcestník, který ukazoval, kudy cesta do centra městečka Hora Svaté Kateřiny (přes počet obyvatel kolem 500 byl obci v roce 2008 vrácen status města, které bylo samozřejmě po 2. světové válce téměř vylidněné). A dle mých údajů ze Seznamu mělo být naše ubytování, penzion Praha, někde nahoře poblíž rozhledny na Růžovém vrchu. Před námi byl prudký výstup, převýšení skoro 100 m (na necelý kilometr vzdálenosti), polotma a šílená únava za celý den. Pustili jsme se do kopce, snažíce se jej vyjet. Nedal jsem to však a těsně pod náměstím jsem sestoupil z kola a začal jej tlačit. Tu se proti mně objevil Mirek, řka, že jsme na špatném místě. Že se ptal lidí nahoře a ti mu řekli, že jsme penzion minuli při sjezdu z předchozího kopce. Zoufale jsem zařval. Vzápětí nám tuto informaci potvrdil i kolemjdoucí muž. Nedalo se nic dělat. Pustili jsme se z prudkého kopce dolů, který, stíněn stromy, jen matně naznačoval, kudy vede cesta. Nadával jsem na Seznam a vydali se od rozcestníku opět nahoru, kudy jsme před několika minutami jeli. Přes únavu jsme potřebovali někde spát. Vjeli jsme do lesa a po pár desítkách metrů Mirek zjistil, že srubový objekt napravo je skutečně penzion Praha. Bylo 20:40, skoro tma, když jsme zpocení, žízniví a ke smrti unavení přibyli na místo našeho noclehu.

Zpětně jsem zjišťoval, jak se mohlo stát, že jsme tak brutálně zabloudili. Problém byl v tom, že při vyhledávání objektu před pár měsíci jsem zjistil adresu ubytování – Na srubech 532, Hora Svaté Kateřiny. Tuto adresu mi však Seznam nebyl schopen poskytnout. Tak jsem zadal do vyhledávače adresu Hora Svaté Kateřiny 532 – a ejhle, byl nalezen objekt na Růžové hoře na druhém kopci. A já mezitím na celou záležitost zapomněl a vtloukl si do hlavy, že musíme do centra obce. Tak to chodívá ve světě IT.

No a co ve zbytku dne? Byli jsme tak hotoví, že nejprve jsme si dali pivo (gambrinus), pak jídlo (Mirek pizzu a já salát s mozarellou) a pak schovali kola a šli se ubytovat. Sprchovali jsme se až na pokoji, který byl tentokrát naštěstí v přízemí. Jen jsme ještě museli postele, které byly původně koncipované jako manželské, od sebe oddělit. A pak už, po absolvování všech nutných telefonátů blízkým, jít spát.

Roman Nedbal

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Roman Nedbal

Roman Nedbal

Chci psát o tom, co mě ťukne do čela a o čem si myslím, že stojí za to přemýšlet.

Osoba konzervativní a životem různě poznamenaná, která i přes vědomí někoho vyššího nad námi je stále nespokojena se světem vezdejším.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy