Ostravské nedělní ráno

středa 9. říjen 2013 07:41

Změna je život aneb malá sonda do mého životního příběhu.

Ráno se probouzím kolem půl osmé. Jsem ve svém bytě v městě zvaném Ocelové srdce, ve své posteli, vedle své ženy. Je neděle, první víkend, který trávím doma jako host, protože přes týden už pracuji ve městě Zet, vzdáleném od Ocelového srdce přes sto kilometrů. Do práce v Zet jsem nastoupil prvního tohoto měsíce, poté, co jsem ztratil práci v Ocelovém srdci.

Čtu si právě knížku o křesťanech, kteří mají buď srdce malá, soběstředná a neužitečná nebo naopak srdce široká, sloužící a měnící svět. Usvědčuji se z toho, že mám srdce malé a neužitečné, zaměřené jen a jenom na sebe.

Manželce není dobře a nepůjde se mnou na bohoslužbu do našeho místního křesťanského sboru. Mám po cestě nakoupit. Uvědomuji si, že nemám peníze a budu si je muset vyzvednout z bankomatu. Nakup cestou zpátky, říká mi žena a to se mi hodí, protože bankomat je poblíž obchodu a já mohu udělat ty dvě věci najednou. A v církevním shromáždění tedy nebudu mít hotovost na dobrovolný příspěvek na církevní záležitosti, takže ušetřím. O.K! 

Na tramvajové zastávce jsem divákem zajímavé scény. V počmárané budce sedí bezdomovec, má sundané boty, které připomínají kanady a čistí si čímsi bosé nohy. Nechutné, říkám si a odvracím tvář. K budce se blíží hlasitá a opilá dvojice mužů, starší a mladší, ostříhaný na skina. „Skin“ se zastaví u bezdomovce, podívá se na jeho boty a hlasitě jej osloví: „Ty máš fajne boty, vyměň si je se mnou!“ Sám má na nohách obyčejné plátěné tenisky, které nemohou hřát. Mladší muž neustále na bezdomovce naléhá, chce boty „vyměnit“ a slibuje k tomu přidat nějaké drobné. Druhý opilec – ten starší – se snaží svého mladšího kolegu přesvědčit, ať to nedělá, ale ten si nedá říct. Bezdomovec, pasivní, snad způsobem života nebo z obyčejného strachu, se ani nebrání. Ochotně, nevěda snad, co činí, nabízí své poměrně kvalitní černé boty výměnou za bezcenné tenisky. „Skin“ je nadšený a slibuje bezdomovci přidat stovku, ne, dvě stovky. Mezitím mu hází pár drobných mincí. Pro další si má bezdomovec kamsi přijít. Silně pochybuji o tom, že bezdomovec slíbené peníze někdy dostane a holohlavec tak přišel zadarmo k dobrým botám. Bůh se smiluj nad dotyčným bezdomovcem v zimě, myslím si.

Jak tak jedu k našemu sboru, všímám si dalších „prohřešků“ Ocelového srdce – zapáchajícího muže v tramvaji (v zimním období se vždy najde aspoň jeden takový v libovolném tramvajovém voze), lejna na chodníku, vysypaného odpadkového koše, počmáraných heren a náleven, bezdomovců šátrajících v kontejnerech. Jsem znechucen a lámu nad Ocelovým srdcem hůl. Už abychom se odtud oba s manželkou přestěhovali do Zet.

Blížím se pomalu ke sborové budově a v dálce identifikuji rodinku B. Statečná žena Monika tlačí svého muže Mirka, který je na invalidním vozíku, do kopečka, na kterém stojí sborový dům. Jaký to kontrast k předchozí scénce s „výměnou“ bot! Před sborovou budovou docházím oba manžele a pomáhám pak Mirkovi do schodů. Život je prevít, myslím si, a někdy těm nejlepším z nás odepírá základní lidské schopnosti.

Ve shromáždění se promítá několik ukázek z mně dosud neznámého filmu Božský Evan (Evan Almighty). Bůh, kterého zde hraje Morgan Freeman, odpovídá na problém mnohých lidí, kteří by chtěli změnit svět, ale neví, jak na to. Jak tedy na to? Jednoduše. Konej denně drobné skutky milosrdenství. Z jiné ukázky pak vyplývá, že Bůh nedává odvahu, statečnost, vytrvalost atd., ale dává příležitosti k odvaze, ke statečnosti, k vytrvalosti atd. Docela mě obě tyto scénky „dostaly“.

Ke konci shromáždění jsem vyzván k tomu, abych sdělil, jak to mám s prací. Moc se mi do toho nechce, protože máme v úmyslu s manželkou z Ocelového srdce „dezertovat“ a nechat tu svým způsobem bratry a sestry „ve štychu“. O našich úmyslech vědělo zatím jen pár lidí z církve a já teď musím s pravdou ven. Oznamuji tedy, že místo jsem dostal (někteří ze sboru se za to určitě modlili), od prvního pracuji v Zet a časem se tam budeme stěhovat. Nic víc, nic míň. Ani se mě nikdo na nic neptal. Podivné prázdno. Cítím se jako zrádce a tak trochu prázdný.

Ano, máme v úmyslu se s manželkou po skončení stávajícího školního roku přestěhovat definitivně do Zet. Já mám specifické zaměstnání, ona se svou kvalifikací práci v Zet doufám najde. Bude se mi po Ocelovém srdci stýskat? Po smogu určitě ne. Po drsných mravech zdejších „razovitých“ obyvatel z převládajících nižších sociálních skupin asi taky ne. Trochu mi budou chybět ocelová monstra místních technických památek a svým způsobem i dobrodružné bloudění v sociálně vyloučených lokalitách, jak se dnes romským ghettům říká. Budou mi taky chybět některé oblíbené hospůdky a cesty, vedoucí za město, do okolních vesniček. Ale určitě mi bude chybět spousta známých a pár přátel, které jsem během svého téměř dvacetiletého pobytu v Ocelovém srdci našel.

Lidé na šachtách a v místních harendách měli svým způsobem vždy tak trochu blízko k ďáblu. Ale kde je ďábel, tam se staví i Bůh, aby lidi z otroctví „toho rohatého“ zachraňoval.  Já z tohoto vlaku teď vystupuji. Jaké to bude v Zet? Bude tam také slyšet ten nadpřirozeně tichý hlas z vyšších sfér?

Roman Nedbal

Roman eNHloupé11:0111.11.2013 11:01:11
PetrSbohem14:087.11.2013 14:08:00

Počet příspěvků: 2, poslední 11.11.2013 11:01:11 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Roman Nedbal

Roman Nedbal

Chci psát o tom, co mě ťukne do čela a o čem si myslím, že stojí za to přemýšlet.

Osoba konzervativní a životem různě poznamenaná, která i přes vědomí někoho vyššího nad námi je stále nespokojena se světem vezdejším.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy