Rande s Helgou

čtvrtek 28. listopad 2013 07:54

Povídka z časů prvního sněhu.

Ráno co ráno jezdil Hynek od října autem z vesnice Té do města Há za prací na úřad. Auto sehnal za levný peníz, ojetou bílou felicii, která to už měla jak se říká ,za pár´. Ty tři kilometry mohl jezdit i autobusem, ale nechtělo se mu ráno zbytečně vstávat moc brzo, spoje nebyly mezi Há a Té zase tak časté. Navíc mu to dodávalo i jistý pocit svobody, nebýt vázán na libovůli okresní dopravní společnosti. Vstával pravidelně v šest, po půl sedmé vyjížděl, na sedmou měl být v úřadě. S postupujícím podzimem světla pomalu ubývalo, zvykl si, že vyjíždí za tmy. S rozedněním už býval ve vytopeném kanclu.

Mezi vesnicí Té a městem Há je mírný výškový rozdíl, do města se sjíždí z kopce, mezi poli, pak po kilometrovém rovném úseku alejí stromů až k prvním domkům na předměstí. Vlastní město leželo až za řekou eR, kterou přejížděl po starobylém mostě. Kousek za řekou byla prudká levotočivá zatáčka a za ní už následoval vjezd na náměstí. Pravidelně ráno někde v tomto úseku potkával kráčet po chodníku z centra Há směrem k předměstí za řekou vysokou blond ženu. Zprvu tomu nevěnoval pozornost, ale když už tomu tak bylo druhý týden, začal se tím bavit. Překřtil si ženu dle jejího germánského vzezření na Helgu a pravidelně už ji vyhlížel. Hádal, na kterém úseku cesty se objeví a podle toho odhadoval, jestli jede dříve nebo později. Tu a tam se stalo, že Helgu nespatřil, ale druhý den byla zase na cestě. Tehdy si oddechl, Helga se pro něj stávala ztělesněním stálosti a pořádku na světě.

Časem si začal pohrávat myšlenkou, vlastně by byl div, kdyby se neobjevila, zda je Helga sama, zda někoho má a zda by o někoho stála. Jak ji tak vídával kráčet samotnou, přirozeně si ji představoval samotnou i v životě, svobodnou, bez partnera, bez závazků. Hynek žil sám s rodiči v malém domku, na ženy neměl štěstí a napadlo ho, jestli by on a Helga spolu nemohli...? Dál se moc neodvažoval tu myšlenku rozvádět, fantazie nebyla jeho silnou stránkou a stejně nevěděl, jak by mohl ten bludný kruh vzájemného se míjení rozseknout. Zastavit před Helgou a oslovit ji si nedovedl představit ani v bujném snu. Se ženami to prostě neuměl.

V pondělí na svatou Kateřinu toho roku napadl sníh. Meteorologové o něm varovali veřejnost, ale většině lidem se nezdálo příliš pravděpodobné, že by mělo sněžit i v nížině. Hynek už na začátku listopadu přezul pneumatiky a větších komplikací se nelekal. Při škrábání vrstvičky ledu na sklech auta v to pondělí zaznamenal mírný poprašek sněhu na silnici. Zrovna mírně sněžilo. Pokrčil rameny a řekl si, že dnes si musí dávat na řízení pozor. Vyjel jako obvykle za tmy.

Cestáře nechával první sníh jako obvykle klidnými, sněhu dosud nebylo moc, nemělo smysl vyjíždět se sypači. Na cestě byly na milimetrové vrstvičce sněhu vyjety koleje, Hynek se jich držel. Cítil však, že cesta je kluzká a nemá smysl se pouštět do dobrodružství. Ve městě přejel řeku eR a blížil se k levotočivé zatáčce. Nejel rychle, před zatáčkou přibrzdil, na tachometru mohl mít maximálně pětačtyřicet.

V první chvíli si pomyslel, že je divné, že volant jeho auta má najednou takovou vůli, že jím jde tak snadno otáčet. Ve druhé chvíli si uvědomil, že pohnout volantem jde snadno, ale držet auto v tom samém směru už tak snadné není. A ve třetí chvíli si uvědomil, že se dostal do smyku a že nemá auto pod kontrolou. Hynek nebyl z nejlepších řidičů a školu smyku nikdy neabsolvoval. Snažil se instinktivně kroutit volantem proti směru, kam auto zatáčelo. Vtom se proti němu objevil na silnici vůz, naštěstí poměrně pomalu jedoucí škodovka. Hynek točil volant na opačnou stranu, auto stále reagovalo po svém, ale zdálo se, že srážka bude odvrácena. Místo vyrovnání směru však Hynkova felicie sjela na chodník.

Neštěstí sestoupilo, jak už tak mívá ve zvyku, z kopců do údolí a navštívilo město Há. Na chodníku v protisměru zrovna kráčela ostrým krokem Helga, na sobě šedivou zimní bundu a čepici, z pod které vykukovaly blonďaté kadeře. Hynek si všiml její postavy až v okamžiku, kdy přední nárazník jeho felicie narazil do jejího těla. Helga sice v poslední chvíli zpozorovala hrozící nebezpečí z plavajícího bílého auta, nicméně chodník nebyl v tom místě od vozovky oddělen žádnou větší překážkou a Helga, nebo jak se ta žena jmenovala, měla právě v tu chvíli hlavu plnou myšlenek na jiné věci. A tak přišla srážka.

Hynek byl v první chvíli ochromen šokem, ale nářek ženy ho zalarmoval. Vylezl z auta a šel se podívat, co ženě způsobil. Helga seděla na zemi, sténala a držela se za pravé koleno. Její kalhoty zdobil koláč krve. Hynek se zmohl pouze na zbytečné: „Stalo se vám něco?“ „Koleno...“, zanaříkal žena, které říkal Helga. „Promiňte, já nechtěl, dostal jsem smyk. Počkejte, já mám v lékárničce obvaz.“ „Radši zavolejte sanitku,“ radila Hynkovi žena. Hynek usoudil, že to bude lepší a skočil si do auta pro mobil.  Jakmile vyrozuměl osobu na čísle 112 o nehodě, vrátil se k ženě, sedící doposud u nárazníku jeho auta. „Za chvíli tu budou. Nechcete vážně obtáhnout to koleno obvazem?“ „Děkuji, raději ne. Už to ani neteče. Co se vlastně stalo?“ „Dostal jsem smyk,“ vysvětloval Hynek, „chtěl jsem se vyhnout autu a vjel na chodník. Blbá smůla. Nemám vás zvednout a posadit třeba na sedadlo?“ „Vy už prosím vás nedělejte radši nic,“ odvanula pro tuto chvíli Hynkovy naděje na sblížení Helga.

Policie i sanitka tu byly do pěti minut. Chlapci v černošedém si vzali Hynka stranou, zatímco zdravotníci dávali do pořádku zraněnou ženu. Hynek dopodrobna vylíčil, jak k nehodě došlo, podrobil se dechové zkoušce, která u něj, zapřísáhlého abstinenta, byla samozřejmě negativní a pozoroval, jak zdravotníci nakládají Helgu na nosítkách do sanitky. Chtěl s ní ještě navázat oční kontakt, ale Helga se na něj ani nepodívala.

O pár týdnů později, kdy už měl za sebou Hynek všechny peripetie s policií, pojišťovnou a kdy raději jezdil do práce autobusem, ho jedno odpoledne zastavila matka. „Byl tady ráno pošťák, pan Krupička, byls´ v práci. Máš nějaký úřední dopis na poště. Starej Krupička říkal, že je to nějaká obsílka od soudu. To víš, je to zvědavý chlap. Povídal něco o ublížení na zdraví. Nějaká Olga Hefnarová. Není to ta, jaks do ní vrazil autem?“

Roman Nedbal

NULIJá myslím,08:0629.11.2013 8:06:49
Roman NedbalRe:Jirka B. a Eva11:3228.11.2013 11:32:59
EVAJá myslím,11:0228.11.2013 11:02:48

Počet příspěvků: 4, poslední 29.11.2013 8:06:49 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Roman Nedbal

Roman Nedbal

Chci psát o tom, co mě ťukne do čela a o čem si myslím, že stojí za to přemýšlet.

Osoba konzervativní a životem různě poznamenaná, která i přes vědomí někoho vyššího nad námi je stále nespokojena se světem vezdejším.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy