Kovbojské léto Rendy z Ostravy: mezi geosmrty

čtvrtek 18. září 2014 08:46

Zeměměřič je geodet. Death (čti det) znamená anglicky smrt. A jsme doma.

V polovině července se situace Rendy ohledně zaměstnání trochu pohnula. Neuspěl ve výběrovém řízení pro severočeského mamuta, ani Plzeň nevyšla, nicméně kamarád Mejla mu dohodil dlouhodobou brigádu pro jistou ostravskou geodetickou firmu. Geodet není geolog, nicméně Renda měl vypomáhat při měření držením tyček, latí, hranolů, terčíků a podobných legrácek. A na to si troufal.

V následujících dnech a týdnech zažil několik měření v terénu a různé měřiče. Děsným vedrem prosluněnou nivelaci v Ludgeřovicích, která probíhala v sobotu a v neděli a naštěstí jen v dopoledních hodinách, přičemž odpoledne už jste mohli na Rendu narazit někde u vody. Pondělní vstávání o půl čtvrté, protože už po čtvrté pro něj přijel Richard, aby měřili právě pokládaný most nad údolím kdesi za Hrabyní pro novou silnici do Opavy. Mladého Míšu, se kterým vyměřili na Karviné-Dolech pozemek s baráčkem, který obýval protiprávně, nicméně už desetiletí, senior se svým přátelským pejskem (který se s Rendou snadno skamarádil), a který se měl vystěhovat, ale který to tvrdošíjně odmítal. S Ladinem dvakrát na mošnovském letišti, vždy s deštěm a chladným počasím. Měření kabelů v zablácených příkopech v Kopřivnici. Náhodné (ale co je náhoda?) setkání s bývalým kolegou ze staré práce na poli u Kuřimi, kde pro něj vytyčovali pozemek, kde měl se svou novou brněnskou firmou vrtat pro státní zakázku rebilance zásob podzemní vody. To ještě žádný z nich nevěděl, že za necelé dva měsíce půjde kolegova firma, kdysi lídr vrtných prací na Moravě, do kytek...

Počátkem srpna dosáhnul Pán Bůh svého a Renda se konečně octnul na kolenou – a to psychicky i doslova. Pod právě konstruovaným železným mostem ve vítkovické hale si zažil skutečné hell. Bez rukavic, železné špony se zabodávajíc do dlaní, se pohyboval po kolenou (naštěstí Richard obstaral nákoleníky) a neustále s přilbou na hlavě narážel do železného masívu, půl metru nad zemí. Přitom měl jednou rukou držet terčík přesně na daném bodu a druhou rukou na něj svítit svítilnou, tak aby na něj Richard viděl. Škaredé měření. Taky nahoře na mostě, čtyři metry nad zemí bez jakéhokoli jištění, pohybujíc se po úzké hraně, když měřené body byly na kraji srázu nad propastí, kam taktak dosáhla ruka, mu do smíchu nebylo. Richard navíc byl stále nespokojen, chtěl to mít co nejpřesnější a když pod mostem zjistil, že Renda měl nepatrně ohnutý svůj drobný štítek, rozzuřil se do nepříčetnosti a vzteky praštil přilbou o zem. Rendovi bylo v tu chvíli velmi nanic. V hale byl navíc děsný rámus a Richard ztrácel s Rendou nervy s tím, že mu nerozumí. Nakonec místo 4 hodin měření bylo 7, s přeměřováním. Venku bylo horko, Renda by se nejraději viděl u vody a neměl skoro nic k pití. Jak cestou na lokalitu spolu s Richardem živě debatovali, cestou do kanceláře spolu nepromluvili ani slovo. Renda z toho byl frustrovaný ještě další den.

Naštěstí nastali i lepší dnové. V polovině srpna přišlo vytýčování obchvatu Třince, a to na katastru vísky Karpentná na východním úbočí Beskyd. Počasí nebylo ideální, léto se zrovna zvrtlo ze své teplé a slunečné podoby do období zamračených dní a dešťů. Renda byl s kolegou ze Vsetína, nějakým Robinem, čtyři dny mimo domov. Protože Robin neřídil, Renda dělal šoféra a pomocníka zároveň. Dostal na starost autíčko značky Suzuki Jimny – šikovné vozítko do terénu. Zpočátku z něho měl trochu strach, příliš mu připomínalo neblahé vzpomínky na nešťastnou Ladu Nivu kdysi v původním zaměstnání. Jimny taky nebylo v nejlepší kondici, zadní dveře nedovíraly a tak se připevňovaly gumicuky, ale za chvíli se to podalo. Jimny bylo čilé a obratné vozítko, neocenitelné v terénu, což se do podhůří Beskyd šiklo.

Na nohou gumáky, na zádech batoh s kolíky, kladivem a spreji, v levé ruce mačetu, v pravé tyčku se zrcátkem, na krku vysílačku - tak jste mohli Rendu vídat v těch dnech v okolí vesnických usedlostí na Karpentné.  Lesy kolem této vísky nevypoví, kolik větví a stromků jurodivý Renda zničil či zmrzačil, často zbytečně, při zprostupňování dřevin a křovin pro senzor měřící mašiny značky Leica. Renda trpělivě zatloukal kolíky dle pokynů Robina tu na louku, tu na kraji lesa, tu v potoce, dokonce v bažině a na sesuvném svahu. Každý kolík byl samozřejmě dostatečně osprejován, což zarylo další vrásku do tváře panenské krajiny před příchodem jejích hrobařů.

S kolegou to občas bylo o nervy – Robin byl totiž nervák a nepřipouštěl si neznalosti Rendy. Ale vcelku to šlo a po práci legraci - od toho tu byly třinecké hospody. Hospody, kde se točí téměř výhradně místní bůh - Radegast. V každé správné třinecké knajpě, od „Zobawy“ na okraji Lyžbic (kam jezdili na obědy) po hospůdku „A je to“ poblíž jejich ubytovny, visela fotka hokejistů Třince z roku, kdy se stali mistry (také místní bohové), Švejk s hláškou „To chce klid“ (kterou nikdy nepronesl) a točila se dvanáctka Radegast ryze hořká. Po dni stráveném v náročném terénu plném houštin a roklí skutečně bodla.

Roman Nedbal

Roma NedbalTo: V. Čech15:0221.9.2014 15:02:51
Roman NedbalTo V. Čech14:2921.9.2014 14:29:30
Roman NedbalRe: V.Čech20:4820.9.2014 20:48:16

Počet příspěvků: 7, poslední 21.9.2014 17:47:47 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Roman Nedbal

Roman Nedbal

Chci psát o tom, co mě ťukne do čela a o čem si myslím, že stojí za to přemýšlet.

Osoba konzervativní a životem různě poznamenaná, která i přes vědomí někoho vyššího nad námi je stále nespokojena se světem vezdejším.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy